Včera se v českým médiích objevila zpráva, která poněkud rozvlnila stojaté vody českého rybníčka, a přesto se netýkala proradnosti českých politiků. Její důsledky ale mohou být ještě třaskavější než objevení se nějakého nového korupčního skandálu. Touto zprávou bylo tvrzení jednoho z bývalých členů muslimské obce, podle něhož čeští muslimové inklinují k radikalismu a fundamentalismu. Toto své tvrzení podtrhl několika fotografiemi známého českého muslima pózujícího s maketami střelných zbraní v brněnské mešitě. Soudě z reakcí novinářů a následných reakcí čtenářů, které je sice třeba brát s jistým odstupem, nebezpečí islámského terorismu se pomalu vplížilo i do kotliny pod Řípem. Jak už to ale u nás bývá, vše je nakonec přeci jen asi poněkud prozaičtější.
Na začátku celého příběhu jsou nenaplněná očekávání autora tvrzení o radikalizaci české muslimské obce Lukáše Lhoťana, který jako mladý muž konvertoval k islámu. V brněnské islámské obci, tvořené z velké části u nás dlouhodobě usazenými muslimy, většinou bývalými studenty brněnských vysokých škol, se setkal s jiným mladým českým konvertitou, Lukášem Větrovcem. Oba mladíky spojovalo zapálení pro novou víru a podle zasvěcených znalců je naopak rozdělovaly osobní ambice. Oba dva také téměř úplně naplňovali výstižné české přísloví – Poturčenec horší Turka a z jejich nekompromisního pojetí islámu, mnohdy ovšem velmi naivního, měli obavy i starší muslimští spoluvěřící. Po nějaké době začal být Lukáš Lhoťan ze své nové víry rozčarován. Podle vlastních slov to bylo kvůli tomu, že prohlédl její pravý charakter. Podle slov bývalých spolubratří (a nutno dodat nejen těch) byly důvodem nenaplněné ambice týkající se pozic v muslimské obci. Ať to bylo tak, či onak, z vášnivého muslima se stal nesmlouvavý kritik islámu zcela v duchu jiného českého přísloví o napravené padlé ženě.
Bylo by velmi naivní opírat názor o situaci v muslimské obci jen o názor „odpadlíka“, protože, jak velmi dobře vědí všichni sociální vědci, religionisty nevyjímaje, na první pohled zasvěcené informace někoho takzvaně zevnitř, kdo „prohlédl“, jsou stejně relevantní jako informace podávané manželem o manželce, s níž se právě rozvádí. Na druhou stranu by ale nebylo dobré nad celou záležitostí jen tak mávnout rukou a prohlásit, že o nic nejde, protože si dva kohouti vyřizují poněkud dětinským způsobem své osobní spory.
Vše je naopak velmi závažné, a to i bez ohledu na to, že zbraně, s nimiž Lukáš Větrovec v brněnské mešitě pózoval byly jen atrapami. Ono totiž nejde o to, jak to ve skutečnosti bylo, zda šlo jen o silvestrovskou legraci či promyšlenou provokaci. Jde především o to, jak to bude a je vykládáno. V současném mediálním věku je, jak známo, obraz bez kontextu klíčem k manipulaci i komunikaci. Fotka stojícího pana Větrovce s kuličkovým samopalem rukou tak bude jednou provždy „důkazem“ o radikalizaci českého islámu a pan Větrovec a spolu s ním celá muslimská obec může třeba i oprávěně tvrdit, že to vše bylo jinak. Pro radikální nacionalisty, fundamentalistické křesťany, ale i obyčejné „sekulární“ občany to bude „důkaz kardinální“ o nebezpečnosti islámu.
Možná by si všichni podobní Větrovcové mohli před tím, než se nechají zase někdy zvěčnit s atrapou zbraně v mešitě, synagoze či kostele, uvědomit, že je to stejně inteligentní jako nechat se natočit na mobil při souloži. Na rozdíl od osobní ostudy, kterou případné zveřejnění na internetu riskuje ten, kdo se nachá v choulostivé situaci dobrovolně natočit, riskují mediální exhibicionisté Větrovcova typu mnohem více. Riskují totiž jen obtížně napravitelné poškození toho, co by jim mělo být svaté a dost možná ještě víc, protože v době prohlubující se společenské, ekonomické a hodnotové krize se velmi snadno může najít někdo, koho podobné „mediální výjevy“ dovedou k rozhodnutí o nutnosti výjimečné akce. A po ní už bude pozdě vysvětlovat, že vše bylo jen nedorozumění či mladická nerozvážnost.