V průběhu minulého týdne zřejmě nejen mne zaskočila informace o tom, že po několika letech tu bombastického, tu tajnosnubného vyšetřování, které vedlo k pádu vlády, k předčasným volbám a poměrně zásadní obměně politické mapy, bude její hlavní aktérka obviněna z trestného činu krácení daně. Nešlo si v ten moment nevzpomenout na dvě události – na obvinění chicagského mafiána Al Caponeho a na invazi amerických vojsk do Iráku na jaře roku 2003. Podobnost s první se zdá být opravdu jasná, a to dokonce natolik, že by se dalo mluvit o chicagském scénaři. Hlava mafiánské chobotnice byla natolik rafinovaná a prorostlá se státní správou, že bylo obtížné se ji zbavit za skutečně nebezpečné činy, které provedla, a tak bylo třeba použít jakoukoli možnost, jak ji odstřihnout od zdrojů její moci, a co nejdříve poslat za mříže. Při podrobnějším zamyšlení se ale ukazuje, že jde o podobnost spíše povrchovou, a že jakkoli Jana Nagyová byla problematickou dámou, která se nikdy neměla ocitnout na místě s tak velkou odpovědností a možnostmi ovlivňovat veřejné dění, nebyla žádným Al Caponem v sukních, tím méně hlavou nějaké mafie podpokopávající základní principy demokratického státu. Jak totiž ukazují zprávy z oněch dvou let, které uběhly od jejího zatčení na začátku léta 2013, byla spíše jen jednou z mnoha rychle vyrostlých figur české politiky, která nebyla lidsky připravena na své postavení a vliv z něj vyplývající. Dost možná byla ještě žárlivou intrikánkou, která si tvrdě za svým cílem, připoutat si k tělu více svého vyvoleného.
Původní bombastická prohlášení policie a státního zastupitelství o tom, že v horizontu několika týdnů, maximálně měsíců bude rozkryto grandiózní mafiánské spiknutí, které vytvořilo paralelní strukturu vysávající veřejný sektor do morku kosti a řídící celý státní aparát z přítmí lobbistických kanceláří a hotelových salónků. Ani téměř po dvou letech s ničím věrohodným nepřišly. Je sice pravda, že česká politická scéna se zbavila dosti odpudivých postav, jakými jsou Roman Janoušek či Ivo Rittig. Otázkou je, zda to bylo v důsledku křížového tažení spojeného s kauzou Nagygate, či v důsledku nabobství, arogance a postupného hroucení „mnoha“ menších kšeftíků těchto podivných postaviček, které se vynořily z divočiny českého liberálního kapitalismu devadesátých let. Další otázkou je, zda skutečně hlavní hráči politického lobbingu byli v důsledku tvrdého zásahu státní moci nějak zbržděni či snad dokonce zastaveni. Silně o tom pochybuji a dokonce si myslím, že mnozí z nich výrazně posílili a připravují se na kšefty v řádů desítek miliard. Příčemž poučeni z událostí posledních měsíců a let se naučí své aktivity nejen lépe skrývat, ale především, jakkoli to bude znít paradoxně, lépe prezentovat jako bohulibé projekty chránící životní prostředí či omezující šedou ekonomiku.
I proto si myslím, že pokud můžeme nalézt nějakou historickou paralelu s kauzou Nagygate, pak ji najdeme právě v americké invazi do Iráku. Jen málokdo považoval či považuje Saddáma Hussajna za kladnou figuru. Byl to krvelačný diktátor, který neváhal proti svým odpůrcům nasadit ty nejtvrdší prostředky. Již mnohem méně bude panovat shoda nad tím, zda byla americká invaze legitimizovaná tvrzením o velkém množství zbraní hromadného ničení, které je Saddám Hussajn ochoten použít, správným řešením. Dvanáct let po jejím začátku se ukazuje, že nejspíš ne. Američané sice rychle odstranili krutý Saddámův režim, ale výsledkem byl faktický rozpad Iráku a vznik ještě mnohem horších uskupení než byla jeho strana Baas. Po klidu a míru není v oblasti Blízkého východu ani vidu, ani slechu. Spíše naopak. Bezpečnostní situace v oblasti je nejhorší za posledních několik desítek let, a její nestabilita ohrožuje dokonce samotnou Evropu, a to nejen díky výrazně zvýšené imigrační vlně. Kromě toho se americký politický aktivismus, který ještě v devadesátých letech 20. století hrál v mezinárodní politice klíčovou v mnoha ohledech i pozitivní roli, významně zdisreditoval, když se ukázalo, že hlavní důvod pro invazi, existence velkého arzenálu zbraní hromadného ničení je spíše než čímkoli báchorkou k obalamucení veřejného mínění. V tomto kontextu byla americká invaze do Iráku mnohem větším fiaskem než například vietnamská válka, jehož důsledky budeme bolestivě řešit mnoho let a je otázka, zda je budeme vůbec moci nějak uspokojivě vyřešit.
Velmi podobné důsledky má podle mne i akce orgánů činných v trestním řízení v kauze Nagygate. Myslím, že dnes nikdo nepochybuje o tom, že Jana Nagyová nebyla dáma na správném místě. Její „bufetářský“ styl politiky jen podtrhával a zdůrazňoval její vekslácké charakteristiky. Otázkou však je, zda způsob jejího odstranění a následný pád vlády, který způsobil, byl tou nejvhodnější cestou. Myslím, že spíše naopak. Už i předseda Ústavního soudu, byť zajím jen velmi decentně, poukazuje na velmi problematický rys současné politické situace v České republice, kterým je podivný proces kriminalizace politiky odehrávající se na pozadí přísloví, když se kácí les, létají třísky. Houfně jsou obviňovány desítky zastupitelů za svá rozhodnutí, aby je po několika letech soudních procesů soudy osvobodily. Poslanci jsou bráni do vazby za morálně jistě pochybné dohody, ale v ničím se nelišící od desítek podobných dohod udělaných v minulosti a stovek provedených v budoucnosti. Další představitelé místních a regionálních samospráv jsou často na základě odposlechů třetích osob obviňováni z korupce, s tím, že pokud nic neudělali, tak se přeci očistí v průběhu vyšetřování či soudního procesu.
Podobně jako americká invaze do Iráku i bombastický, a jak se stále více ukazuje i velmi amatérsky připravený zásah proti Nagyová a spol., s sebou přinesl víc negativ než pozitiv. V sociálních vědách se tomu říká nezamýšlené důsledky sociálního jednání. Určitě k nim patří další prohloubení nedůvěry v politiku a jakékoli veřejné angažování, protože všichni přeci vědí, že politika je svinstvo. Nejde ale jen o to. Za neméně významné považuji i poměrně razantní překreslení politické mapy, díky němuž se dopoředí dostávají absurdní a zároveň nebezpečné „politické“ subjekty, jakým byl např. Okamurův Úsvit, které se naučily skvěle surfovat na vlně protikorupční hysterie, a které ji velmi umně propujují s opravdu nebezpečnými xenofobními koncepty. Podobně tlaková vlna způsobená aférami podobným Nagygate pomohla vymrštit do čela politického peletonu jak na celostátní, tak na regionální úrovni populistická politická uskupení bez věrohodného programu a s velmi podivnými postavami v zákulisí, v porovnání s nimiž se nakonec vejlupci Janoušek s Rittigem mohou ukázat jako tragikomické postavičky z komiksu. A v neposlední řadě se dokonce může ukázat, že výsledkem bombastického zatýkání na úřadu vlády bude i další prohloubení nedůvěry v soudy, státní zastupitelsví a policii, protože její amatérská práce, kdy se důkazy (jakékoli) hledají teprve poté, co jsou poderzřelí aktéři obviněni, bude vnímána jako důsledek to, že znovu někdo někomu háže klacky pod nohy.
Podtženo sečteno; nechci, aby o tom, jak bude vypadat česká politika rozhodovali lidé jako Jana Nagyová či Ivo Rittig, ale stejně tak nechci, aby do ní nekompetentními zásahy, generalizující kriminalizací politiky na všech úrovních, a postupným rozpouštěním a rozmazávaním hranic mezi jednotlivými typy moci, zasahovala policie a státní zastupitelství. Není totiž možné, aby tyto složky státního systému s velkými kompetencemi a mocí fungovaly na základě principu ono to nějak dopadne.