Začal advent, čas příprav a rozjímaní, který se, podobně jako celá řada jiných dobře míněných skutečností, postupně zvrtl ve svůj pravý opak. Bylo by proto asi příhodnější říci – Začal advent, čas shonu a šílenství. Bohužel to není ale jen advent, co se nějak proměnilo, a to ne zrovna tím nejlepším směrem. Proměnila se i česká společnost a s ní česká politika, která si v posledních letech a měsících, obrazně řečeno, sahá na bahnité a poněkud páchnoucí dno.
Trvalo to více než dvacet let a my jsme si začali uvědomovat, že demokracie není perpetum mobile, které jsme jednou získali a ono bude už věčně bezchybně fungovat. Pravda, někteří to říkali už před těmi dvaceti lety a pak ještě mnohokrát, ale kdo by poslouchal buřiče a škarohlídy v dobách, kdy budoucnost vypadá zářivě a příležitosti vykukují zpoza každého rohu. Jenomže, jak známo, nic není zadarmo, a tak bylo jen otázkou času, kdy nás to naše přivírání očí nad specifiky české demokracie dožene. K překvapení mnoha nás dohnalo v okamžik nejméně vhodný (tak už to v dějinách majících smysl pro černý humor bývá), kdy se společnost ocitla kromě krize společenské a politické, také v krizi ekonomické. Díky tomu, si ale problémů s českou verzí demokracie všimlo o pár řádů víc lidí. No a aby toho nebylo málo, tak v téměř tu samou dobu začalo docházet k výměně politických kádrů a generaci starých matadorů, zakladatelů české verze demokracie, začali střídat ti, kteří v ní vyrůstali a kteří s ní nostalgicky spojují krásné chvíle svého mládí – své první úspěšné obchody s neschopným veřejným sektorem, své první opojení mocí. Inu, jak říkala moje babička, čert vždycky sere na největší hromadu.
Dlouhé roky z veřejných prostředků promazávaný stroj oligarchické demokracie, v níž se během devedasátých let česká demokracie proměnila se začal zadrhávat a s postupným mizením snu o konzumním ráji počal ztrácet také podporu (byť třeba jen pasivní) těch, kteří ho udržovali při životě. Výsledkem bohužel nebylo důsledné zamyšlení nad skutečnými příčinami a problémy, které je zřejmě tím nejcenějším, co nám jakákoli krize může dát, ale v zcela v duchu marx-leninské poučky o zostření třídního boje urychlení nehorázného rozkrádání toho, co ještě zůstalo a nikam nevedoucí personifikovaná nenávist. Zdálo by se, že horší už to snad ani být nemůže. Poučeni géniem Járy Cimrmana ale víme, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A zcela v souladu s logikou této poučky se jali někteří z nás provádět obecnou nápravu věcí lidských.
Nechme stranou to, že naprostá většina těch, kteří se dneska s takovým halasem rozčilují nad zkažeností české politiky, se ještě před pár lety aktivně na jejím propadu podíleli. Škoda, že tak aktivně nevystupovali, když se začaly objevovat první, druhé a další náznaky specifik české demokracie. Škoda, že jim nevadily mezery v zákonech v době, kdy někteří z nich budovali svá ekonomická impéria. Škoda, že se někteří z nich nestyděli za své vazby na tehdejší mocné, kterým dnes nemohou přijít na jméno. To vše by se možná dalo pochopit. Těžko ale pochopit a zejména akceptovat způsob, kterým by se náprava české politiky měla uskutečňovat. Nelze se totiž zbavit dojmu, že možná až tak nejde o to se z nynější krize poučit, ale spíše o to, ji ještě více prohloubit a zcela v duchu pionýrských devadesátých let získat vše a nebo nic. Je přitom jedno, že případná změna již teď připomíná béčkový akční trhák. Místo věcnosti a kritické reflexe se do politického diskurzu a bohužel i reality všedního dne dostává vulgarita, nenávist a všudypřítomná paranoia. Politika tak stále více připomíná pimprlové divadlo hemžící se tragikomickými postavami. A aby toho nebylo dost, tak se obě strany současného politického dramatu, zlojedi a spasitelé, rozhodly neponechat nic náhodě a zapojit do nastávajícího politického armagedonu soukromé i veřejné tajné služby. Nic nemůže vypovídat o úpadku české společnosti víc než tento fakt. Pod plaštíkem střetu idejí, nezřídka prezentovaných pomocí bezmála kosmologicko-mýtické symboliky plné zlojedů, spasitelů, nového věku a konečného potrestání všeho zla, vítězství dobrého krále a dalších podobých představ, se ve skutečnosti skrývá jen nejsyrovější pragmatický střet o moc, plný krystalicky čistého machiavellismu.
Spasitelé v něm přesvědčivě a za jásavého halasu davů nabízejí všenápravná řešení založená na dokonalém volebním systému, který z parlamentu učiní výstavní síň skutečné elity českého národa, rozuměj na nové technologii distribuce moci. A aby ukázali naprostou prohnilost současného systému a jeho představitelů neváhají použít „mimořádné“ prostředky založené na šmírování, špiclování, denunciaci a vytváření pocitu naprostého zmaru. Koneckonců, když se kácí les, lítají třísky.
Zlojedi se brání banalizací objektivních problémů české společnosti a zavíráním očí nad jejich příčinami a místo toho, aby alespoň v něčem přiznali chybu a snažili se o nápravu, tak se tvrdí, že oni za nic nemohou, protože za vším stojí někdo jiný – frustrovaní intelektuálové, neuspokojení političtí protivníci, hoši z jiné party či bláznivá Evropská unie. Situace se vyhrocuje natolik, že obě strany už spolu nejsou schopné vůbec normálně mluvit a jen si vzkazují přes média různě silná sdělení.
Nejsem tak naivní, abych si myslel, že je možné vybudovat idylickou podobu demokracie založené na reflexivní racionalitě a smysluplném a otevřeném dialogu. Nejsem ale také přesvědčen o tom, že změna vedoucí k vytvoření funkční demokracie se dá vytvořit tak, jak se o to dnešní spasitelé pokouší. Mimo jiné i proto, že jim je jedno, s kým tu změnu provedou. Zda s xenofobním Žitem, rozčarovaným podnikatelem, kriticky uvažujícím intelektuálem či věčně nespokojeným čtenářem Blesku. Nepřítel mého nepřítele, je přeci můj přítel a na ničem jiném teď nezáleží. Změna se totiž stala magickým slovem, politickým samoúčelem, přičemž nejde možná až tolik o to, aby to byla skutečně změna k lepšímu, ale jde o jakoukoli změnu. Nejsem si přitom jistý, zda si současní evangelisté změny uvědomují, jakého džina z láhve pouští. Samotné volání po změně není dostatečným politickým programem, ale je velmi efektivním nástrojem, jak sjednotit nespokojené, rozčarované a zklamamné bez ohledu na jejich hodnoty, pohled na svět a postoje k němu pod jedním praporem. Výsledky takového „nového spojenectví“ mohou být bohužel velmi trpké. Kromě velké kocoviny, která nutně musí přijít, protože přísliby změny jsou velké a v zásadě nenaplnitelné (už jen proto, že si pod změnou představuje každý něco jiného), se také můžeme probrat do nové verze české demokracie, v níž oligarchickou vládu vystřídá vláda ochlokratická.