Po přečtení několika zpráv a komentářů k posledním povolebním událostem se mi ihned vybavila parafráze na začátek Osudů dobrého vojáka Švejka: „Tak nám chtějí zabít Bohuslava, zvolala paní Müllerová. A kterýho, já znal dva a ani jednoho z nich by nebyla škoda, opáčil Švejk.“ Genialita Švejkovy ignorance i v této parafrázi, podle mne, velmi dobře vystihuje tragikomickou absurdnost české politiky posledních let, která se projevuje nejen v neschopnosti krachujících stran vidět skutečné příčiny jejich krachu (viz totální slepota hraničící s naprostou tupostí u velké části představitelů ODS, a to na všech mocenských stupních v této straně), ale i v tom, že alternativu hledají voliči v neuvěřitelných politických slepencích reprezentovaných figurkami jak vyšitých z Haškových povídek (i když postavičky, jakými jsou Škárka, Kočí, Babák, Bárta či Okamura, by nevymyslel asi ani člověk s Haškovou obrazotvorností).
Poslední události v ČSSD se pak zdají jen jako potvrzení hlubokého marasmu, který ale, jak už to u nás bývá, postrádá existenciální patos a projevuje se spíš neohrabaností a buranstvím, které jdou ruku v ruce s cynismem a pragmatickým egoismem, které vždy smetou ty schopné a čestné. Tak jednoduché to ale není, a to nejen v tomto konkrétním případě. Nechám přitom teď stranou to, že Bohuslav Sobotka je stejně čestný a neposkvrněný jako jeho největší stranický rival, s nímž ho ne nadarmo pojí velmi podobné životní osudy, které by se daly stručně shrnout do věty „od kolébky stranickým kádrem„.
Pokud se totiž člověk podívá na dění v (zatím) nejsilnější české politické straně poněkud podrobněji a s patřičným odstupem, tak zjistí, že za situaci, která vypukla po letošních předčasných volbách, může stejnou měrou „oběť“ Sobotka jako „lump“ Hašek, a že jde jen o vyvrcholení dlouhodobé personální krize, v níž se tato strana zmítá v podstatě od roku 2004, kdy byl odstraněn z vedení ČSSD Vladimír Špidla, a to právě takovými technokraty moci, jakými jsou Hašek se Sobotkou. Od té doby se celá česká sociální demokracie (a v rámci spravedlnosti je třeba říci, že nejen ona) soustředila nikoli na program a systematické budování kvalitního lidského potenciálu, ale na zdokonalení mechanismu moci a mediálně ikonickou politiku založenou na „výzkumech“ veřejného mínění a populismu nejhrubšího zrna.
V případě prvního začaly vznikat v jednotlivých regionech bratrstva moci a vlivu, která spolu vzájemně obchodovala (eufemisticky se tomu říká politické dohody) a snažila se vyvažovat vliv těch druhých, a to pomocí jednoduchého, leč v tomto případě poměrně funkčního pravidla, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Bylo přitom jedno, jaké myšlenky a postoje prosazuje, protože většinou žádné stejně neměl. Výsledkem bylo naprosté zkostnatění stranické struktury, které bylo plně v rukou dvou zhruba stejně silných mocenských skupin čekajících na první příležitost, kdy si budou moci skočit po krku a stát se definitivním vítězem, ale nemajícím k tomu dostatek síly. Po posledním volebním sjezdu ČSSD to muselo být jasné i největším stranickým idealistům.
Sobotka ho „vyhrál“ stejně jako o pár měsíců později „vyhrál“ předčasné volby. Vzhledem k tomu, že v sociální demokracii už dlouho nejde o ideje, ale jen o čistou moc, bylo jen otázkou času, kdy se jedna z těchto dvou skupin spojí s čertem, aby tu druhou porazila. Když se takový čert objevil, nezbylo než čekat. Jsem přitom přesvědčen, že úplně stejně nebo velmi podobně by se zachovala skupina kolem B. Sobotky, která bohužel měla tu smůlu, že objevivší se čert nemá jejího vůdce z důvodů nadmíru lidských rád. Podtrženo sečteno, trapný pád sociální demokracie nezačal včerejším pučem, ale v momentě, kdy tato nejstarší česká politická strana vyměnila ideje za technologii moci reprezentovanou „profesionálními“ politiky typu S. Grosse, B. Sobotky a M. Haška.
Je proto mnohem adekvátnější považovat B. Sobotku za „oběť“ systému, který sám pomáhal vytvářet a čile ho využíval ke své cestě za mocí, a nikoli za nebohou oběť bezcharakterních lumpů. Pokud totiž něco poslední události v ČSSD připomínají, pak příběh o dvou vzájemně se peroucích lumpech a srdcervoucí příběhy o neúspěchu ve volbách či spiknutí čerta z hradu na tom nic nezmění. ČSSD totiž potřebuje, stejně jako to potřebovala ODS, padnout na samé dno, aby její členové a voliči pochopili, že takto to dál nejde. Je ovšem otázkou, zda bude schopna z tohoto dna ještě vstát, podobně jako to vůbec není jisté u jejího původně největšího politického rivala.