O reformě vysokých škol již bylo napsáno možná více slov než je záhodno. Většina toho, co bylo napsáno se věnuje buď nekoncepčnosti a nepřipravenosti této reformy, nebo naopak její potřebě. Nechme stranou to, že jen málo komentářů, článků a poznámek z jedné či druhé strany se pozastavuje nad tím, že reforma v současné podobě v podstatě neřeší základní problém celého českého vysokého školství, kterým je naprostá absence diferenciace vysokoškolských institucí či šířeji institucí terciárního vzdělávání. Snad jen pro ilustraci – pouze dvě z veřejných vysokoškolských institucí nemají statut univerzity. Za mnohem zajímavější považuji to, co se skrývá za probíhající debatou, která podle mne již dávno není o vysokých školách, jejich kvalitě a transformaci, ale je spíše debatou o podstatě současné české společnosti a stále výraznějším selhávání jejich elit a to nejen politických.
Dobrým dokladem této skutečnosti jsou „vášně“ cloumající oběma stranami probíhajícího sporu ohledně postavení správních rad vysokých škol. Tento, z mého hlediska v podstatě spíše okrajový bod celé reformy, se pro jednu stranu stal symbolem plíživé privatizace vysokých škol a pro stranu druhou vyjádřením snahy o rozčeření stojatých vod v českých vysokých školách. Ti, kteří do ustanovení správních rad jakožto externích orgánů podílejících se na reálné správě vysokých škol (třeba prostřednictvím spoluúčasti na volbě rektora, schvalováním rozpočtu, apod.) vkládají velké naděje, argumentují tím, že jde o naprosto standardní instituci, kterou najdeme ve většině vysokoškolských systémů na západ od nás (například v Rakousku, Německu, Velké Británii nebo v USA). Obavy, které vyjadřují kritici rozšíření pravomocí správních rad, jsou pak považovány za strach těch, kteří si nechtějí nechat koukat pod prsty a kterým vyhovuje současný stav uzavřenosti a tím i údajné nekontrolovatelnsoti českých vysokých škol. Odpůrci nově vymezené pozice správních rad (ty již v českém vysokoškolském systému existují) naopak tvrdí, že výsledkem nebude zlepšení činnosti vysokých škol a kýžené propojování s praxí (rozuměj okolním, neakademickýcm světem), ale politizace vysokých škol (zde se často odkazuje na totální selhání v působení tzv. mediálních rad) a v horším případě dokonce privatizace vysokých škol spojená třeba s prodejem lukrativních nemovitostí vysokých škol. „Kdo má pravdu?“: ptá se zřejmě obyčejný občan, který vnímá celý spor jen skrze poněkud zjednodušující filtr médií. Odpověď je bohužel, alespoň na první pohled, poněkud neuspokojivá. Pravdu mají svým způsobem obě strany a důvodem je podle mne právě postupné selhávání společenských elit.
Strach velké části akademiků a studentů z možného zatahování vysokých škol do politických hrátek a obchodů vychází z každodenní zkušenosti se soudobou českou politikou, jejíž nedílnou součástí se stala podivná bratrstva, která začala svými prackami sahat i do sféry, která byla dlouhou dobu chápána (spíše iracionálně) jako neutrální sféra existující mimo špínu reálného světa. Neschopnost rychle a jednoznačně vyřešit tzv. plzeňskou kauzu či neméně skandální milost prezidenta republiky jedné z vrcholných představitelek soukromé vysoké školy, která stále považuje „vzájemné plnění“ mezi její školou a pražským magistrátem za naprosto normální záležitost, jsou jen potvrzením podobných obav. Nemluvě o současném složení většiny správní rad, v nichž figurují politici všeho druhu i naturelu. Otázkou však je, zda tyto skutečnosti by měly být důvodem pro odmítnutí něčeho, co jinde dobře a ku prospěchu věci funguje. Neměl by to být spíš důvod k tomu, aby se akademici a s nimi i studenti mající ve společnosti stále veliký kredit mnohem důrazněji postavili proti skutečně nestandardním institucím a mechanismům fungujícím v této společnosti. Odmítnutí správních rad totiž nic neřeší! Akademici možná budou mít pocit, že si ubránili svoji svobodu. Ve skutečnosti se nic nezmění. Ti, kteří budou chtít „privatizovat“ a „politizovat“ vysokoškolský prostor tím ve své činnosti nepřestanou a budou jen nadále využívat prostředky, které již dnes mají k dispozici. Zároveň s tím je pouhé odmítnutí správních rad na základě často opakovaného tvrzení, že to, co jinde funguje u nás fungovat nemůže, protože…., podle mě rezignace na to, abychom v české společnosti vytvořili skutečně funkční demokratickou společnost. Je to ale také další prohloubení jednoho z největších neduhů české společnosti – uvažování v antagonistických kategoriích my (obyčejní lidé) a oni (vládnoucí skupina), které jsme velmi umně doplnili schopností pasivní rezistence a naprosto paralyzující nedůvěry. Jednoduše řečeno akademická obec odmítá správní rady nikoli proto, že by je považovala za nesystematický a nefunkční prvek ale proto, že nedůvěřuje neakademickým elitám, zejména politikům ale také představitelům businessu, za jejichž ideu a nástroj správní rady považuje. Místo toho, aby maximálně využily akademické elity svůj vliv a potenciál na změnu systému třeba tím, že razantně vstoupí do veřejného prostoru ať už jako nové politické elity nebo důslední kritici společenských nešvarů, přistupují na hru jim vnucovanou těmi, které oprávněně kritizují.
Na druhé straně neakadademické elity, především současní i minulí politici a někteří představitelé businessu, naprosto selhali tím, že „zdiskreditovali politiku“ a nastavili současný systém tak, že obavy akademiků se zdají být víc než oprávněné. Těžko se totiž dá vysvětlit nestrannost a funkčnost správních rad, když za celou dobu jejich stávající existence nikdo neudělal nic proto, aby se staly respektovaným orgánem skládajícím se z respektovaných osobností. Kdyby již dnes v těchto orgánech seděli významní absolventi daných vysokých škol, pozitivně hodnocení představitelé bussinesu (třeba i mezinárodního) či obecně uznávané osobnosti veřejného života, byl by odpor vůči rozšíření pravomocí správních rad mnohem menší, pokud vůbec nějaký. Jestliže se ale členem správní rady jedné z nejvýznamnějších vysokých škol v ČR v době, kdy vrcholí debata nad reformou, stane bývalý neúspěšný student této školy, jehož jedinou kvalifikací je zřejmě stranická příslušnost, pak se nelze divit obavám velké části akademické obce. Až by se chtělo říci slovy klasika: „Sami si nasekali.“
Výsledkem celé situace bude tak zřejmě naprostý pat, který jen dále prohloubí současnou společenskou krizi trefně označenou Václavem Havlem za blbou náladu. A nebo naopak, byť tuto variantu považuji za málo pravděpodobnou, povede “spor o vysoké školy” k postupné společenské katarzi, v jejímž důsledku budeme jako v jiných, vyspělých demokratických společnostech uvažovat o reformách jen s ohledem na jejich prospěšnost pro celý systém a ne prioritně jako o krocích, které mají nahrávat jen jedné a to ještě poněkud problematické skupině.