Tvrzení o tom, že česká politika je v nejhlubší krizi za posledních dvacet let, snad nevěří už jen několik pomalu myslících profesionálních politiků, kteří od roku 1989 nedělali nic jiného než, že se za veřejné prostředky snažili získat co nejvíce osobního prospěchu, čímž dokonale naplnili původní, řecký význam pojmu idiot. V tomto ohledu tak můžeme mluvit o jediném současném konsensu v české politice. V ostatních věcech, zejména pak v tom, co způsobilo onen marasmus, již žádná shoda nepanuje. Nebudu a ani nechci rozebírat jednotlivé „varianty“ interpretace současného stavu.
Pokusím se ale na jednom konkrétním příkladu ukázat, jak ošemetné jsou všechny idealistické výklady a sliby založené na tom, že my to budeme dělat úplně jinak. Nejde jen o to, že politická realita idealismus vždycky nakonec zkrotí, ale především o to, že v době podobné krize, kterou zažívá současná česká společnost, idealistické koncepce tuto krizi jen prohlubují. Slibují totiž něco, co nakonec nejsou s to splnit a tím tak prohloubí frustraci a nechuť těch, kteří naskočili na vlnu příslibu zásadní změny. Příčinou rozčarování přitom nemusí nutně být jen selhání v naplňování „velkých“ cílů (námi přetvořená společnost bude spravdlivější, méně zkorumpovaná, efektivnější…). Mnohem častěji to způsobí drobná „uklouznutí“, která neklamně a jistě ukazují, že idelističtí reformátoři se od pragmatických zloduchů a zlojedů liší jen velmi málo. Jistým dokladem budiž následující příběh.
V jednom nejmenovaném českém kraji, který se od všech ostatních liší nejen drsností počasí, ale i drsností politické reality, utvořily koalici strany, které byly voliči vnímány jako příslib změny k lepšímu. Zvláště jedna z nich, říkejme jí třeba Strana velkého příslibu, od začátku halasně vykřikovala, že ona jediná je zárukou úplně jiné politiky – politiky bez korupce, bez pragmatismu, bez lidských slabostí, politiky vedené kompetentními lidmi, kteří vše budou dělat jen ku prospěchu celku a bez ohledu na vlastní zájmy a hlavně politiky bez podrazů, čisté jak křišťálové sklo, které se v onom kraji vyrábí. Bohužel voliči rozdali karty tak, že nově vzniklá koalice má jen těsnou většinu jednoho hlasu a Strana velkého příslibu odmítla přijmout do koalice jakoukoli jinou stranu kromě strany vítězné. Když měl nastat den D a nově vzniklá koalice měla být oficiálně potvrzena zastupitelstvem, zjistili její představitelé, že mají malý, vlastně spíše velký problém. Jedna ze zastupitelek Strany velkého příslibu měla být v době zasedání zastupitelstva na druhé straně zeměkoule. A teď babo raď.
Nastal den D a představitelé Strany velkého příslibu doručili oficiální rezignaci nepřítomné zastupitelky a na její místo tak mohl nastoupit první náhradník. Až potud by to snad mohlo být chápáno jako nudný příběh o obtížném, byť zcela legálním a legitimním vyřešení nepříjmené situace. Ďábel je ale ukryt v detailu. Rezignační dopis byl totiž podepsán k datu x, které bylo před odletem dotyčné zastupitelky do zahraničí. Nicméně tatáž odstupující zastupitelka několik dní po tomto datu novinářům tvrdila, že informace o jejím odstoupení jsou fáma a ona odstupovat nehodlá. Jinými slovy řečeno nejprve odstoupila a pak tvrdila, že odstupovat nechce, a nebo (což se zdá být pravděpodobnější) podepsala bianco rezignaci a její kolegové jí dle potřeby využili. Ponechme nyní stranou to, že je to tak trochu v rozporu s duchem zákona a zřejmě i literou zákona a položme si otázku, jak je tento postup v souladu s idelály, na kterých Strany velkého příslibu postavila svůj program nové společnosti. Odpověď je velmi snadná. Nijak. Ba právě naopak jde o téměř dokonalý příklad politického pragmatismu o opovrhování vůlí voličů, kteří podpořili zvolenou zastupitelku, jejíž jediným handicapem bylo, že nemohla být na jednom zastupitelstvu.
Volič by si pak v této souvislosti měl položit i další otázky. Třeba kolik podobných bianco rezignací je v zastupitelském klubu Strany velkého příslibu podepsáno? Kdo rozhoduje o jejich použití? A především, co se stane až se zase nebude moci některý ze zastupitelů této strany zúčastnit zasedání zastupitelstva, protože bude třeba nemocný. Bude znovu doručen rezignační dopis, aby mohl nastoupit náhradník a křehká koalice mohla prohlasovat nějaký návrh, pro který nenajde podporu v opozici?
Věřím, že představitelé Strany velkého příslibu jistě najdou nějaké „rozumné“ vysvětlení, proč vše proběhlo tak, jak proběhlo. Zcela jistě budou vše bagatelizovat a poukazovat na to, že jde jen o pokusy zlojedů a dalších lumpů o jejich diskreditaci. Tím ale dělají medvědí službu, a to především sobě a bohužel i svému koaličnímu partnerovi, který od počátku upozorňoval na rizika koalice opírající se o většinu jednoho hlasu.